Jste-li skalními fanoušky Járy Cimrmana, jistě znáte dílo s názvem Vyšetřování ztráty třídní knihy a jistě si tak vybavíte scénu, kdy pan Ladislav Smoljak co by pedagog popisoval panu Jaroslavu Vajglovi co by školnímu inspektorovi třídní zasedací pořádek. Ono „debil, blbeček, debil, blbeček, debil, blbeček…“, je prostě nezapomenutelné. A já mohu po páteční úsměvné události říct: „Debil, blbeček, debil, blbeček, debil, blbeček, jenom támhle Vlček je debil i blbeček!“ Ale co a jak se vlastně stalo? Článek bude kapánek delší, tak se pohodlně usaďte a čtěte dále.

Jednoduchý plán

Viróza ustoupila a tak jsem se rozhodl, že na nějaký čas utnu marketing projektu Dotkni se dopravy a půjdu si nahrát předělové zvuky, které vás budou při určitých okolnostech provázet podcasty. Vzal jsem si tedy své nejlepší záznamové zařízení, přibalil externí mikrofon a odešel k bílé Škodě 120L.

Ze začátku šlo všechno dobře, ale za polovinou práce začalo lít jako z konve, což mi nevadilo, byl jsem přece uvnitř vozu. Přečkal jsem takto asi dvacet minut a jakmile déšť ustoupil do té míry, že mě nerušil při nahrávání, pokračoval jsem v práci. A pak se to stalo. Z absurdního bezpečnostního důvodu jsem se ve voze zamknul a přemístil se na sedadlo za řidičem a jal se nahrávat další zvuky. Nahrávání se napoprvé nepodařilo, takže jsem se malinko pozdržel. Neustále jsem si opakoval, že si nesmím zapomenout odemknout dveře od řidiče, až budu vystupovat. Nahrávka se podařila asi na pátý pokus a já pln radosti, že se to konečně povedlo jsem vyběhl z auta, šáhl po zámku zadních dveří a v té poslední vteřině, kdy už se nedá nic dělat, protože dveře už zaklaply si uvědomil, že mám všechny ostatní dveře zamknuté. Tak co teď? Vylétlo ze mně několik prodejných žen, protože klíče v autě, nastartovaný motor, v příručním kufříku mobil i bílá hůl. Ještě, že mám dobré známé a že to nejsou žádní morousi a že se tak jako já dokáží zasmát i těm nejšílenějším šílenostem.

Díky Bohu za to, že mám dva mobilní telefony. Jeden soukromý a jeden na živnost. Nemám totiž rád, když se mi soukromé věci míchají s podnikáním. Nechal jsem tedy nastartovanou Milenu Milenou a šel pro druhý mobil. Klíče od domu jsem měl naštěstí v bundě, takže jak do paneláku, tak do bytu jsem se dostal. Vyhledal jsem první kontakt, který mě napadl a naštěstí se to ještě stalo v době, kdy byl Vašek ještě v dílně. Slíbil, že něco, s čím se pokusíme auto odemknout vyhrabe a přijede.

Vše má šťastný konec

Asi za půl hodiny přijel rozesmátý Vašek a jal se dobývat do mojí Mileny. Ani jeden z nás ale nevěděl, jak to dopadne, protože i pro Vaška to byl první případ, kdy se musel doslova vloupat do zamknutého vozu. Nebudu zde pochopitelně popisovat, jak se do auta dostal, ale asi za minutku a půl byly zadní dveře nejen odemknuté, ale i otevřené a to bez jakéhokoli poškození čehokoli.

Závěrem

Na závěr celé akce mě Vašek přátelsky poplácal po zádech a s úsměvem pronesl: „Jednou se to stát muselo, ale ten nástroj, kterým jsem to auto otevřel si raději vezmu, bo bys byl schopný se s ním ještě zamknout!“ A jaké z toho plyne poučení? Zbytečně se nezamykat. 🙂