Někdy prostě štěstí přeje. A ve chvíli, kdy už si člověk říká, že jemu se snad vyhýbá přijde něco, s čím nepočítal. A to byl i můj případ. Díky náhodě a mojí vášni pro historická vozidla značky Škoda mohu nejen snít, mohu i žít svůj sen.
Za sedm let práce ve společnosti, kde pracuji na dohodu o provedení činnosti, čemuž odpovídá pochopitelně i plat se mi podařilo našetřit si částku, za kterou jsem si myslel, že si pořídím svoji nejoblíbenější Škodovku sto dvacítku. Jenže jsem nechtěl kupovat zajíce v pytli a tak jsem se s obavami obrátil na členy jedné fandovské skupiny do Škodovek na Facebooku. Proč s obavami? Šel jsem totiž s kůží na trh. Nevidomý chce starou Škodovku. Očekával jsem spíš výsměch, nebo označení podvodníka, s tím se u svých koníčků totiž vzhledem ke svému zrakovému postižení setkávám poměrně často. To jsem ale netušil, co svým dotazem způsobím. Žádný výsměch, pošklebky či urážky, právě naopak. Byl jsem vřele přivítán mezi komunitu, čítající v té době cca 12000 lidí. Jenže pár lidí můj zájem o Škodovku vybudil k něčemu, co by mě ani ve snu nenapadlo. Ačkoli jsem napsal, že peníze na sto dvacítku mám, tak se i přesto rozhodli přihodit nějaké finance. Původní hec byl, že by každý, ke komu se výzva dostane poslal 10, Kč a opravdu se to chytlo. Jenže těch 10, Kč neposlal prakticky nikdo, částky začínali sto korunami, někteří ale přihodili i několik tisíc.
Škodovku jsem si nakonec pořídil. Tím to vše mohlo být uzavřeno, jenže díky komunitě Škodovkářů to můj vlastní rozpočet nijak významně nepocítil. Ano, mohl jsem si za zbytek peněz nechat svoji sto dvacítku, které dali její první majitelé (již bohužel nežijí) jméno Milena opravit, má pár škraloupů na exteriéru, jenže já je zatím nepovažuji za nějak extrémně nutné opravovat a tak jsem se rozhodl, že ještě zkusím pohledat svoji druhou nejoblíbenější Škodovku, stovku. A měl jsem štěstí. Jak na krásné auto, tak na dosud žijícího prvního majitele. Sice jsem původně chtěl stovku první generace s klikami ven, jenže takovou sehnat za rozumné peníze je prakticky nemožné.
Pronajal jsem si tedy garáž, jedno auto do ní uschoval a druhým se nechal vozit. Rozpočet však stále nebyl zcela vyčerpán a tak jsem některé neduhy na sto dvacítce nechal opravit, interiér – teda vlastně exteriér jsem nechal být, zaměřil jsem se na motorizovanou část. Zároveň mi ale blesklo hlavou, že mám dvě historická vozidla a plný sklep nejrůznějších dílů, od světel až po kola s disky. Už si ani nepamatuji, kdo všechno mi co podaroval. Začal jsem tedy plánovat malou expozici, které jsem dal název Dotkni se dopravy.
A právě díky této expozici se mi podařilo získat ještě jedno vozidlo. Přišel jsem k němu jako slepý k houslím a to doslova. Tímto jeho bývalé majitelce z celého srdce děkuji, protože se ke mně Favorit dostal neuvěřitelnou náhodou. Původně jsem do expozice Favorita vůbec neplánoval, bylo to na mě už moc nové auto – vlastně já už neplánoval vůbec žádné další auto, protože rozpočet byl vyčerpán, jenže když mi ho ukázali, prakticky ihned jsem změnil názor a byl můj.
Takže i jako nevidomý mám malý vozový park a velké plány, jak s ním naložím. A ač je to možná neuvěřitelné, jsou pro mě vzhledem k mé zdravotní situaci právě auta tím nejlepším lékem. Sice možná vypadám jako blázen, když si jdu do auta pustit audioknihu, ale ten pocit uchopit volant, nebo se opřít jako doma v obýváku a nemuset nic řešit, kdy slyšíte jen audioknihu a lidi kolem vás je prostě k nezaplacení. A když náhodou potřebuji na nákup či k lékaři, vždy se najde někdo, kdo mě mým vlastním vozem sveze. Jednou je to sto dvacítka, jindy zase stovka či Favorit, ale je to opravdu nepopsatelný pocit radosti a štěstí. Dokonce jsem se kvůli své expozici naučil natáčet videa, která publikuji na svém Youtube kanálu. Sice tam povětšinou dávám jen starty, protože jako nevidomý toho nic moc jiného dělat nemůžu, ale poslední měsíce si zahrávám i s podcasty, které se těší velké oblibě hlavně mezi nevidomými fanoušky do motorizmu a ku mému úžasu jich není málo.
A právě odtud mé nové motto. „Nevidět a žít život na plný plyn se nevylučuje. A když už někdy musím stáhnout nohu z plynu, dělám to velice nerad!“ Jediná škoda je, že mi mnoho lidí toto štěstí závidí.